Ptačí šarvátky, plížící se kočky a hejna načechraných opeřenců na větvích stromů povzbudí zimní atmosféru.
Je to kratochvíle, která zabaví stejně děti, jako dospělé. Zatímco ptáčci hodují na krmítku, aby zahnali hlad a čelili mrazivým zimním dnům, my v teplém vánku radiátoru skrz okno sledujeme živý dokument z přírody. A pokud sáhneme po lehkém dalekohledu ze supermarketu, vidíme každé pírko vející ve větru.
Ušlechtilá péče spojuje příjemné s užitečným a pomáhá v každém probudit zájem o to, co se děje za zdmi našich obydlí. Každé z ptáčat má své návyky a den za dnem píší příběhy, jejichž závěr někdy vyjeví až stopy ve sněhu. Nikdy neodmítnou přichystané dobroty, každý týden přibude ve dvoře či na balkoně nový, stálý host.
Sýkorky zavítají na každé krmítko
Když v zorném poli cosi klouže povětřím, je to určitě některá ze sýkorek. Houpavými vlnkami nalétá na krmítko, aby si z něj vybrala dobrotu plnou tuku. Poohlédne se, vytáhne zobáčkem jedno ze semínek a ihned uniká do bezpečí – na nedalekou větev stromu. Obvykle je tam sedí celé desítky, takže chvílemi to vypadá, jako by se střídali v řadě před krmítkem. Každá v něm setrvá jen chvilku a opět ubzikne do bezpečí.
Ať nasypete do krmítka jakoukoli pestrou směs, vždy si jdou pouze po svém. První zmizí úlomky oříšků, po nich se vytratí všechna zrnka slunečnice a zbytek je už nezajímá. Pouze kdyby kdesi v blízkosti visela lojová kulka nebo kus syrové zádové slaniny z vepřů. Zatímco v teplých dnech bez sněhu uvidíte obvykle jen ty velké se žlutým bříškem, černou hlavičkou a bílými líčky, s mrazem a sněhem přiletí i ty, které dosud byly věrné háji či nahoře. Drobnější modrohlávky s belasými křídly, lesní černohlávky či chocholaté sýkorky z jehličnatého lesa dělají radost, když se přidají ke hejnu. Rozumí si, jako by trávili společně všechen svůj čas. Fungují jako barometr. Přiletí před každým mrazem a ochlazením, jako by četly noviny o den dříve než my ostatní.
Nejlepší krmítko pro sýkorky je to, na kterém není na co sednout. Válec bez bidélka oplétaný drátem jim svědčí nejvíce. Uchytí se na pletivu, zpoza kterého vytáhnou zobáčkem přichystané dobroty. Protože pokud se na krmíku dělí o dobroty s ostatními, jsou natolik plaché vůči rivalům, že stačí jen jeden ošklivý pohled opeřence a neodváží se přiletět.
A pokud se vám jednoho dne bude zdát, že jste ztratili barvocit, nelekejte se. Stále častěji vídat mezi sýkorkami velkými takové, které vyměnily žluté bříško za šedavé. Jakoby ztratili schopnost vyrábět žluté barvivo pro pírka. Před lety to byla vzácnost, dnes jich je už početně.
Vyhází na zem vše, co se jim nelíbí
Vrabci jsou největší nepořádníci ptačího světa a pokud jejich rodinka obsadí krmítko – co se jim v semčené převaze nejednou podaří – vyhazují na zem vše, co se jim nezamlouvá. Prohrabávají se zrníčky a vše padá dolů do sněhu, dolů na zem. Jakoby vyráběli hostinu pro ostatní. Pokud však vítr přifoukne mraky a z oblohy se začne sypat sníh, zrníčka jsou před ptáčaty ukryta. U náruživé rodiny vrabců pak máme pocit, jako bychom peníze házeli ven oknem.
Vždy zabere, pokud je krmidel ve dvoře více, vzdálených od sebe několik metrů. Obvykle obsadí to, ve kterém najdou chlebové drobky, pšenici a ječmen. Jaksi navykly na obilí a drobné drobky z našich stolů, kterým dávají přednost. Pokud pod stříšku nasypete hromádku strouhanky, určitě se budou pod ní ježit a hlídat ji sobecky pro sebe jako nějaký poklad.
Domovní vrabci vždy setrvají ve svém teritoriu a jejich bojovnou náturu vyzradí vždy jejich šedavá hlávka. Jen ty polní s kaštanovou čepičkou, jako by si rozuměli s ostatními opeřenci luk.
Zloděj, který se nemusí plížit nocí
Leze po stromě, fasádě domu a krmítku hlavou dolů jako nějaký akrobat a pro jeho nápadný šat nikdy nezůstane bez povšimnutí. Tmavý proužek přes oko, šedomodrá záda a oranžové bříško jakoby se vymykaly z barev přírody. Naoko opeřený krasavec, kterému mezi mnohými není páru, po prvním úžasu však přijde rychlé vystřízlivění.
Brhlík je vytrvalý zloděj, který dokáže během několika hodin s pomocí svých kamarádů vyprázdnit krmítko až po samé dno. Při každém příletu vezme jedno či dvě semínka slunečnice a mizí s nimi kdesi v blízkém okolí. Vrací se každou minutu znovu a znovu, dokud není z čeho brát. Ne však proto, aby se zasytil až na doraz. Připravuje si zásoby na další dny či měsíce. Semínka nabíjí do balíků sena, do kůry stromů, spár mezi prkny a puklin v maltě. Buší do všeho nejen při výrobě zásob, ale také při krmení. Zatímco sýkora si dokáže držet semínko slunečnice nohama na větvi, brhlík ho musí upevnit kdesi do spáry, aby se přebil k jeho bělavému jádru. Takto nejednou vzbudí i ty nejvytrvalejší sedmospače. A pokud se mu zlíbí dřevěnice staré tetky či dřevěná chata, bubnovat bude do úmoru.
Jsou jako tenisové míčky
Pokud se na oprchlých stromech zjeví žlutohnědé, načechrané koule, které s trpělivostí nahlížejí do dvora, jsou to dozajista strnady. V početné skupince zdobí šedivé větve jako zlatá jablka či jako zbloudilé tenisové míčky, které uvízly v rozsochách. Zatímco sýkorky kloužou povětřím, strnady jakoby s velkou opatrností nabíraly odvahu.
Po čase se však osmělí a nevadí jim ani taková společnost, jakou jsou kury s kohoutem ve výběhu. Místo toho, aby se dožadovali svého podílu v krmítku na vysokém kolíku, zamíří do toho, které s nakloněnou stříškou sedí na zemi. Vybírají z něj pšenici a ječmen, který s obratnou dovedností dokáží vyloupat. Ba někdy se zdá, že krmítko je obsypáno rozsypaným obilím. Kdo se však podívá blíž, rychle zjistí, že jsou to jen plevky, které napadaly kolem.
Přilétají z remízek a dokážou naplnit svými barvami celý sad ve dvoře či na zahradě. Vždy setrvávají v hejnu a pokud je to jen trochu možné, opět odlétají zpět do polí. I přes svou pestrost jejich příroda zabarvila důmyslně. Zatímco na zemi s nahnědlými hřbety a křídly splynou se suchou trávou, blátem a křovím, na stromě září jako citrony.
Pestrost na krmítku závisí na kraji a okolí
Krmítka ve městě, podhorské vesničce či na venkově na rovinaté dolní zemi vypadají odlišně. Krmítko je sice magnetem pro hladová ptáčata, vždy však jen pro ta, která jsou v okolí. Zatímco na pláních nížin zobou do jablíček a drobných plodů divokých keřů černé drozdy s nápadně oranžovým zobákem, pod horami byste je hledali marně. Tam zůstali jen jejich plaví a čvíkotaví druhové. O poznání menší, se stejně nápadným zobákem. I právě proto by na krmítku nemělo chybět ovoce.
Hrdličky jsou milými společníky a usadí-li se ve dvoře v tuhé zimě, většinou i zahnízdí v jeho blízkosti. Sluní se na staré desce nebo dřevěném přístřešku, žehlí si pírka a snaží se splynout s rytmem ve dvoře. Ke slepicím se neodváží, o to více se však zajímají o řeči, které se vedou v holubníku. Na krmítko zaletí jen zřídkakdy, mnohem více je láká obilí, které vypadlo na zem před králíkárnou.
Strake zase nikdy neuniknou zbytky ze stolu člověka, které putovaly do hnojiště na konci zahrady nebo do výběhu slepic. Ulakomie se třeba na objeděnou kost z nedělního kuřete, se kterou vyletí do koruny stromu. Nezřídka se stává, že pokud taková kost uvízne v rozsoše, vypadá to jako příprava na vánoční zdobení.
Ovšem nejmilejší jsou stehlíky a zeleniny, které svou jemnou drobností rozzáří každé krmítko. Ať už svým tvarem, postavou nebo barvami. Vyhledávají ta nejdrobnější zrníčka, takže pokud už kolem vyjedli všechny dobroty ze suchých, odkvetlých bodláků, pustí se i do máku v krmítku.
Živý dvůr, hýřící rozjařeným ptactvem je téměř za každým domem stejný. Šedá, zapadlý sněhem, vždy s několika krmítky, které mají odlišnou náplň. Zatímco jedno nabízí ovoce, v jiném je obilí a v dalším zase olejnatá semínka. Na zemi, na stromě či na kolíku zatlučeném do sněhu.
